O číslech

Když se loudáš přes Prahu jako cizinec, určitě si všimneš dvou čísel na každém domě. Jedno modré a jedno červené. Co to znamená? Obvykle jedno číslo stačí, tím můžeš najít správný dům na ulici. Když pokračuješ dál, zpozoruješ, že černá čísla nemají zřejmé řadí. Někdy jeněkolik čísel za sebou ale potom je číslo o hodně větší nebo o hodně menší. O proti tomu modrá čísla jsou v uspořádané řadě. Sudá čísla na jedné straně a lichá čísla na druhé straně.  Takový systém hodně měst zavedlo v devatenáctém století. Ve Vídni to si vymyslel pán Winkel a podle něho se systém jmenuje tam „systém Winkleruv“. Bylo to pro něho praktické, protože byl zároveň výrobce značek. Tak mohl také vydělávat pěkné peníze. 

Ale popisná čísla jsou starší. Dříve, budovy neměli čísla žádná. Někdy domy měli charakteristické značky. Obzvláště hospody, protože jen velmi málo lidí umělo číst. Takové značky vzniknuli v Praze už v dvanáctém století. Nejenže byli ozdobou domů ale sloužili i jako orientace ve spleti ulic. Když města rostla to už nebylo moc praktické. Mimoto ztratila vrchnost přehled. Jak mohli vědět kolik domů je v městě, kdo kde bydlel a zaplatil daň. Císařovna Maria Tereza zavedla v roce 1770 systém popisných čísel ve Vidni a v jiných městech. Tenkrát Praha patřila k habsburské říši a proto systém prošel také sem. Na začátku čísla sloužila jako orientace ale brzo to bylo nepohodlné. Obvkle totiž úřad přiřadil čísla po roce od stavby. Tedy domy se sousedními čísly mohli stát na různých místech. Teď jsme odhalili tajemství, proč červená čísla obvykle nejsou v řadě.

Vesnice dodnes často nemají žádná orientační čísla a někdy i žádná jména ulice. V Praze každá čtvrť má vlastní popisná čísla. Bydlíme například v Střešovicích a Střešovice je katastrální území součást městské části Praha šest. Praha se ale skládá z 22 části. Ale o tom budu vyprávět někdy jindy. Obvykle čísla nejsou použitá dvakrát, když demolují dům. Ale existují výjimky. Například dům se číslem 1 ve Střešovicích není původní dům. Jestli si myslíš, že kostely mají malá čísla, mýlíš se. Kostely nemají vůbec žádná popisná čísla. Maria Tereza byla velmi věřící a možná nechtěla rozzlobit katolickou církev. Nebo císařovna chtěla určit, že kostel nikdy neplatí daň. Ale vládci jsou někdy i chytří. Fary mají červená čísla. A faráři platí daň?

Hledal jsem informaci o systému na internetu a našel jsem několik článků, české i německé. Někteří autoři kritizovali popisná čísla, protože dneska jsou úplně zbytečná. Na formuláři musí občané vždycky udávat obě čísla a cizinci by byli zmatení a bloudili by po ulicích. Přiznávám, že takové číslo není moc praktické a na domě už nepřináší moc užitku. Ale musí se všechno vyplatit? Systém je tradiční a patři k Praze. Mimoto v starých čtvrtích jsou všechna čísla podobná. Černá čísla a modrá čísla. A téměř vždycky je majitele upevnili na viditelném místě. Proto se tam lidé můžou dobře orientovat. V Německu jsou čísla někdy schovaná, jestliže je domy vůbec mají.

Moc rad chodím na procházku po ulicích. Často si všímám čísel. Můžu si s nimi představovat, jak čtvrť vypadala dříve a jak se rozvinula. Hodně čtvrtí má starou část a tam jsou čísla a domy nízké. To vypadá jak ve vesnicí a dříve tam byla opravdu vesnice. A když Praha rostla, polknula vesnice. Ulice a větší domy se rozvinuli. S čísly přimyslím o historii čtvrtí. Pro mě to je moc zajímavé.

Nakonec ještě dva dodatky. Protože dva typy čísel nestačí, existuje ještě další: Evidenční číslo. Taková čísla jsou například pro chaty a jiné domy, které nejsou trvale obydlené. A v Německo dříve existovala také popisná čísla na některých místech. Když Napoleon okupoval Porýní v roce 1794, nezavedl ani jednotné míry a moderní zákony ani čísla domů. Například v Kolíně dům dostal číslo 4711. V roce 1811 magistrát nahradil popisná orientačními čísly ale dodnes 4711 je značka kolínské vody.